Skleníkový efekt

V poslední době všichni mluvíme o skleníkovém efektu. Tento efekt souvisí s očekávaným oteplováním naší planety v důsledku změn ve složení atmosféry. Existuje stále více důkazů, že k tomuto efektu přispívá především naše vlastní činnost, především spalování fosilních paliv. Předpokládané důsledky jsou poměrně závažné, včetně velkých změn klimatu, které budou mít dopad na produkci potravin, a stoupající hladiny moří, které zatopí pobřežní a jiné nízko položené komunity. V pozadí strašidelně číhají skutečnosti, které jsme zjistili o našem blízkém sousedovi, planetě Venuši. V důsledku husté atmosféry plynů na Venuši dochází ke skleníkovému efektu, který je popisován jako „runnaway“, což způsobuje teploty na povrchu kolem 8000F. Teď mám rád teplé letní počasí, ale tohle je na mě trochu moc.

Obvyklými zloduchy ve skleníkovém scénáři jsou plyny, jako je oxid uhličitý. Oxid uhličitý, který mimochodem všichni vydechujeme, má neobvyklý zvyk pohlcovat infračervené záření. Infračervené záření je pro ty z vás, kteří nemají vědecké znalosti, vlastně teplo vyzařované z teplého objektu. Přes den sluneční světlo ohřívá Zemi a v noci se Země ochlazuje vyzařováním tepla do vesmíru v podobě infračerveného záření. Oxid uhličitý a v menší míře i další plyny toto záření pohlcují, čímž omezují jeho výstup do vesmíru, a tím omezují přirozený chladicí efekt.

Bylo by bezpečnější, kdyby skleníkový efekt vůbec neexistoval? Ne, ani to nechceme. Existuje ještě jeden člen klanu pohlcovačů tepla. Je to vodní pára. V atmosféře je v každém okamžiku velké množství vodní páry, a proto máme déšť. Přítomnost vodní páry jako plynu pohlcujícího teplo udržuje Zemi příjemně teplou. Bez tohoto tepla by planeta zamrzla a život, jak ho známe, by nebyl možný. Proto potřebujeme určitý skleníkový efekt, jen ne příliš velký.

Matka příroda nám opět říká to, co bychom již měli vědět; v každé situaci jsou oba extrémy škodlivé.